Da bereitet man sich so lange auf den Beginn des Freiwilligendienstes vor und fiebert auf den großen Tag hin und dann – zack! – ehe man sich’s versieht ist die Anreise auch schon vorbei und man findet sich in einem leeren Zimmer wieder, das es nun gilt, ein Zuhause werden zu lassen.
Doch eins nach dem anderen.

Am Donnerstag, den 27. August ’26, war es für Karl und mich also so weit: Gegen 7 Uhr standen wir überpünktlich am heimischen Bahnhof und hofften, dass die Deutsche Bahn heute keine Überraschungen für uns geplant hatte. Und ob man es glaubt oder nicht – tatsächlich blieben wir von Ausfällen und radikalen Verspätungen verschont. Ein Glück!
(Dafür traf es an diesem Morgen die München-Pendler vom Nachbargleis, deren Zug spotan nicht mehr weiterfahren konnte… Hoffen wir, dass trotzdem alle rechtzeitig am geliebten Arbeitsplatz angekommen sind!)

Nachdem mein sperriges Gepäck sicher verstaut war, wurde noch ein letztes Mal auf den Bahnsteig gewinkt und schon setzte sich der Zug in Bewegung. Während wir in immer größer werdendem Tempo an den letzten Landshuter Häusern vorbeizogen, kam mir der Text eines nur allzu gut passenden ABBA-Songs in den Kopf:

This park and these houses, old streets I have walked
Everything dear, will it be here
One day when I am returning?
[…]
I wonder, it’s frightening
Leaving now, is that the right thing?
I wonder, it scares me
But who the the hell am I if I don’t even try?
I’m not a coward, oh no, I’ll be strong
One chance in a lifetime
Yes, I will take it, it can’t go wrong.

I wonder (Departure) – ABBA

Ehrlicherweise muss ich dem tatsächlich nichts mehr hinzufügen, um meine momentanen Gedanken auszudrücken.

…

Nur kurze Zeit, nachdem wir Landshut hinter uns gelassen hatten, meldete sich aus meiner Tasche ein gelber Krake zu Wort: Er würde jetzt bitteschön gerne seinen ersten Einsatz als Maskottchen haben. Dem war nichts entgegenzusetzen, deshalb also ein erster Gruß aus dem Zug:

Die restlichen fünf Stunden Zugfahrt zogen anschließend reibungslos an uns vorbei und kaum stand ich am Prager Hauptbahnhof auf dem Bahnsteig, überraschte mich von hinten die Leiterin der Salesianerinnen in Praha-Karlín und wir machten uns auf den Weg zu meiner Unterkunft bei den Schwestern.

Der Nachmittag dieses ersten Tages flog nur so an mir vorbei: Mittagsessen, Rundgang durch das ganze Haus (also Studentinnenwohnheim, Internat, Schule, Kindergarten und Wohnbereich der Schwestern), Treffen mit der Leiterin des Kindergartens, um noch ein paar Details zu klären. Anschließend hatte ich etwas Zeit für mich, die ich zum Auspacken und Einkaufen nutzen konnte und um mir einen Überblick über die Küche zu verschaffen, die ich ab sofort nutzen darf.
Vor dem Abendessen durfte ich zum ersten Mal beim Abendgebet dabei sein, was den Tag in Ruhe abrundete.

Genauso ist auch das Morgengebet ein schöner gemeinsamer Start in den Tag, bevor sich alle auf ihre Aufgaben und Arbeitsstellen verteilen. Für mich ging es am Vormittag des nächsten Tages noch einmal in den Kindergarten, um das Team kennenzulernen und etwas bei den letzten Vorbereitungen zu helfen, damit am 1. September das neue Schuljahr losgehen kann.

Nachmittags wurde ich von der Leiterin der SADBA (Salesiánská asociace Dona Boska), der tschechischen Partnerorganisation zu Don Bosco Volunteers, abgeholt. Sie ist während meines Freiwilligendienstes für mich zuständig und hat mir die Prager Altstadt mit all den bekannten Sehenwürdigkeiten gezeigt. Es war ein sehr schöner Nachmittag mit bestem, spätsommerlichem Wetter und guten Gesprächen und hat mir geholfen, mir einen ersten Überblick über die Stadt zu verschaffen sowie den ein oder anderen Fakt über die Sehenswürdigkeiten zu erfahren.

Zufälligerweise hat auch Karl, der Krake, allen Grund sich hier wohl zu fühlen: da sein Namensvetter Karl IV. einer der bedeutendsten tschechischen Könige und europäischen Herrscher im Allgemeinen war, hat er hier in Prag deutliche Spuren hinterlassen: Karlsbrücke, Karlsplatz, Karlsuniversität, Karlsbrückenmuseum, … alles nach ihm benannt.

So viel also zu meinen ersten Erlebnissen in der großen Stadt.
Da meine Arbeit erst mit dem Schuljahr am 1. September beginnt, bleibt mir noch ein wenig Zeit, um die Umgebung zu erkunden, die Schwestern etwas besser kennenzulernen, mein Zimmer ein bisschen mehr „Zuhause“ werden zu lassen und mich auf die kommende Zeit vorzubereiten.

Bis man hier Neues von Karl und mir liest, freue ich mich über jede Leserin und jeden Leser und bedanke mich von ganzem Herzen für eure Unterstützung, die ich bis hierher erfahren durfte.
Bis dann und auf Wiederlesen!

---

Odjezd a příjezd – dobrodružství začíná!

Celou tu dobu jsem se připravovala na svou dobrovolnickou službu a těšila jsem se na ten velký den odjezdu, a pak – hop – už je po všem a sedím v prázdném pokoji, ze kterého si teď musím udělat nový domov.
Ale po pořádku.

Ve čtvrtek, 27. srpna 2026, jsme s Karlem v 7 hodin ráno stáli na domácím nádraží a doufali jsme, že nám německé dráhy dnes nepřipraví žádné překvapení. A ať už tomu věříte nebo ne – opravdu všechno fungovalo a neměli jsme ani velké zpoždění. Naštěstí!
(Místo nás to ten den ale postihlo cestující do Mnichova z vedlejší koleje, protože vlak už nemohl spontánně pokračovat v jízdě… Doufejme, že i přesto všichni dorazili včas na svá milovaná pracoviště!)

Poté, co jsem si uložila velká zavazadla, naposledy jsem zamávala na nástupište a vlak se už dal do pohybu. Zatímco jsme stále větší rychlostí projížděli kolem posledních domů Landshutu, napadl mě text písně skupiny ABBA, který k této situaci seděl až příliš dobře:

This park and these houses, old streets I have walked
Everything dear, will it be
One day when I am returning?
[…]
I wonder, it’s
Leaving now, is that the right thing?
I wonder, it scares
But who the hell am I if I don’t even try?
I’m not a coward, oh no, I’ll be
One chance in a
Yes, I will take it, it can’t go wrong.

I wonder (Departure) – ABBA

Abych byla upřímná, víc k tomu už ani nemusím dodávat, abych popsala své současné myšlenky.

…

Hned poté, co jsme nechaly Landshut za sebou, ozvala se z mé tašky malá žlutá chobotnice: Prosim hned ted‘ by chtel mít svuj první výstup jako maskot. Proti tomu jsem nemohla nic namítnout, proto posílám první pozdrav z vlaku:

Zbývajících 5 hodin jízdy vlakem jsme přežili bez problémů a ani minutu jsem nestála na nástupišti hlavního nádraží v Praze, když mě zezadu překvapila ředitelka salesiánské komunity Praha-Karlín. Společně jsme se vydaly na cestu k mému ubytování u sester.

I odpoledne čas utíkal: oběd, prohlídka celého domu (tj. domova pro vysokoškolačky, internátu, střední školy, školky a obývacího prostoru sester), setkání s ředitelkou mateřské školy, abychom se domluvily na posledních detailech. Potom jsem měla trochu času pro sebe, který jsem využila k vybalování, nakupování a k tomu, abych si udělala přehled v kuchyňce, kterou budu moci používat.
Před večeří jsem se poprvé mohla připojit k večerní modlitbě, čímž se tento první den v klidu uzavřel.

Stejně tak jsou i ranní chvály příjemným společným začátkem dne, než se všichni rozejdou ke svým úkolům a povinnostem. Dopoledne jsem měla ještě jednu schůzku ve školce, abych se seznámila s celým týmem a ještě trochu pomohla s posledními přípravami na zahájení školního roku 1. září.

Odpoledne mě vyzvedla ředitelka SADBy (= Salesiánská asociace Dona Boska), salesiánské organizace v České republice, která se zabývá dobrovolnickými službami. Během mé dobrovolnické služby má na mě dohled a toho dne mi ukázala Staré Město v Praze se všemi jeho významnými památkami. Bylo to příjemné odpoledne s nádherným pozdně letním počasím a zajímavými rozhovory a pomohlo mi získat první představu o městě.

Náhodou má i chobotnice Karel dost důvodů, aby se tu cítil dobře: protože jeho jmenovec Karel IV. byl jedním z nejvýznamnějších českých králů a evropských vládců vůbec, zanechal zde v Praze výrazné stopy: Karlův most, Karlovo náměstí, Karlova univerzita, Muzeum Karlova mostu… vše pojmenované po něm.

Tolik tedy k mým prvním zážitkům ve hlavním městě. Protože moje práce začíná až s novým školním rokem 1. září, mám ještě trochu času na to, abych prozkoumala okolí, lépe poznala sestry, udělala si z pokoje trochu více „domov“ a připravila se na nadcházející dobu.

Než se zde objeví další zprávy o Karlovi a o mně, těším se na každou čtenářku a každého čtenáře a z celého srdce vám děkuji za vaši podporu, kterou jsem dosud mohl zažít.
Mějte se hezky!