Nichtsdestotrotz lässt mich meine Erinnerung nicht ganz im Stich und ich konnte auch schon einige Fakten ausmachen, die in einem deutschen Kindergarten einfach grundsätzlich anders laufen als in einer tschechischen „Mateřská škola“.

Als Erstes direkt zum Namen der Einrichtung: Wörtlich übersetzt heißt „Mateřská škola“ nämlich so viel wie „mütterliche Schule“.
Vielleicht ist das auch der Grund dafür, dass die Erzieherinnen von den Kindern nicht nur mit Vornamen angesprochen werden, sondern mit „paní učitelka“ (= Frau Lehrerin). Die meisten Erzieherinnen stellen sich den Kindern dann zwar mit Vornamen vor, dennoch hat das Ganze einen etwas formaleren Ton als eine bloße Anrede mit Vornamen und es kann vorkommen, dass sogar die Kleinsten schon Siezen.
Für ein deutsches Ohr, das im Kindergarten das Wort „Lehrerin“ nie gehört hat, mag das vielleicht sehr distanziert und kalt klingen. Ich finde es aber gar nicht so verkehrt, den Kindern auf diese Weise das Siezen nahezubringen, sodass sie in der Schule, wo die Lehrerin meist auch mit „paní učitelka“ (+ ggf. Nachname) angesprochen wird, kein Problem mehr damit haben.

Ein weiterer Unterschied zu den meisten deutschen Kindergärten ist, dass in Tschechien die Gruppen häufiger nach Alter getrennt werden. So gibt es in dem Kindergarten, in dem ich mithelfe, nur zwei Gruppen: die „Herzchen“ mit den ca. Zwei- bis Vierjährigen und die „Sonnen“, mit den älteren Kindern von ca. vier bis sechs Jahren.
Sicher hat sowohl dieses Konzept als auch das in Deutschland verbreitetere Konzept von altersgemischten Gruppen seine Vor- und Nachteile, jedoch fällt mir auf, dass durch die Gruppeneinteilung nach Alter die Angebote und Regeln besser auf die Kinder und ihren Entwicklungsstand angepasst werden können.

Kommen wir zum Wichtigsten: Essen!
Während in Deutschland in den meisten Fällen liebevoll geschmierte Brotzeiten von zu Hause in den Kindergarten mitgebracht werden, wird hier in Tschechien auch die „svačina“ (= Brotzeit) von der Küche zubereitet, sodass alle Kinder das Gleiche bekommen. In meiner Einrichtungen wechseln sich hier „rohlíky“ (DAS tschechische Standard-Gebäck: längliche, leicht gebogene Teigstangen) mit Brot ab, entweder mit Frischkäse oder Honig bestrichen. Ab und zu gibt es eine süße Ausnahme, wie Krapfen oder Eierplätzchen mit Apfelmus.
Vor dem Mittagsessen gibt außerdem jeden Tag eine Suppe zur Vorspeise – auch etwas, das in Deutschland nicht einmal in großen Kantinen üblich ist.

Zu guter Letzt noch ein Unterschied, der sicher zum Schmunzeln bringt: Ein Satz wie „So Kinderchen, jetzt setzt euch alle auf eure Stühlchen, auf den Tischchen wartet schon das Brotzeitchen auf euch.“ hört sich im Deutschen sogar für Schneewittchen und die sieben Zwerge übertrieben an.
Im Tschechischen allerdings erfreuen sich solche Verkleinerungen auch in der Alltagssprache häufiger Verwendung, umso mehr noch im Kindergarten. Dieser wird umgangssprachlich übrigens meist nur „školka“ (= Schülchen) genannt.

Besonders extrem wird der Hang zur Verniedlichung bei den Vornamen der Kinder. Als ich mit den Erzieherinnen der „Herzchen“ zu Beginn des Schuljahres einen Geburtstagkalender für die Gruppe gestaltet habe, wurde bei kaum einem Kind der offizielle Vorname eingetragen, sondern mindestens der übliche Spitzname, wenn nicht sogar der noch verniedlicht wurde.
Zum Thema Vornamen noch zwei Beispiele, bei denen ich selbst immer wieder grinsen muss:
Der Name Kateřina (= Katharina) kann zu Kačka verkürzt werden, was gleichzeitig aber auch die verniedlichte Form von „Ente“ ist.
Ähnlich kann es einem Michal (= Michael) ergehen, dessen Spitzname Míša leicht zu einem Miška wird, was sich genau so anhört, wie die verniedlichte Form von Maus.
So wird also aus einer Katharina schnell mal ein Entchen und aus einem Michael ein Mäuschen.

O kačkách a myškách

I když jsem kdysi také chodila do školky a některé věci si ještě velmi dobře pamatuju, byla jsem během svého prvního měsíce v práci v ČR přesto překvapily určité věci, kterých jsem si nebyla vědoma. Třeba jsem byla docelá překvapená z toho, jak malé a nezkušené vlastně ještě třileté děti jsou a z toho, jak je lze potěšit i těmi nejjednoduššími hrami. Nebo také z toho, že jedno dopoledne se dětem může zdát jako věčnost, i když ve skutečnosti jde jen o čtyři hodiny s trochou programu (a z toho už jen hodinu a půl zabere chození na záchod a jídlo…).

Každopádně mě moje paměť úplně nezradila a už jsem si všimla několik skutečností, které v německém
„Kindergarten“ prostě fungují zásadně jinak než v české mateřské škole. Nejprve samotný název zařízení:
Přeloženo doslovně „Kindergarten“ totiž znamená něco jako „dětská zahrada“.
Možná právě proto, že to není „škola“, děti i neříkají „paní učitelko“, ale většinou vychovatelky prostě oslovují prvním jménem a obecně tykají.
Atmosféra tak sice působí o něco méně odměřeně, ale právě to vedlo k tomu, že pro mě osobně v první třídě bylo opravdu těšké oslovovat učitelku „vy“.

Dalším rozdílem mezi většinou českých a německých mateřských škol je fakt, že v Česku třídy jsou rozdělení podle věku, v Německu jsou věkově promíchané třídy mnohem běžnejší. Jistě mají oba přístupy své výhody a nevýhody, ale všimla jsem si, že ve věkově rozdělených třídách je možné program a pravidla lépe přizpůsobit dětem a jejich vývojové úrovni.

Nyní přejdu k tomu nejdůležitějšímu: jidlo!
Zatímco v České republice se svačina většinou připravuje přímo ve školce, v Německu dostávají děti ve většině případů s sebou z domova s láskou namazanou svačinu.
Také polévka jako každodenní předkrm před obědem v Německu chybí a není běžná ani ve velkých jídelnách.

Na závěr ještě jeden rozdíl, který mi přijde dost zajímavý:
Věta jako „Tak, děťátka, posaďte se na židličky, na stolečku už na vás čeká svačinka.“ by v němčině byla přehnaná dokonce i pro Sněhurku a sedm trpaslíků.
Zmenšovací a zdrobňovací tvary, které v češtině často patří k běžnému jazykovému úzu, se v němčině vlastně téměř nepoužívají, a proto se sáma často ještě usmívám, když takovou větu zaslechnu ve školce.

Hlavně jména dětí se v češtině skoro vždycky zmenšují nebo zkracují, což v němčině vůbec není běžné. Už ve školce se dětem říká jejich oficiálním prvním jménem, což znamená, že Katharina (= Kateřina) zůstává Katharina, maximálně z ní bude Kathi. Stejnak Michael (= Michal) zůstává Michael nebo Michi.
V žádném případě by se mohlo stát, že by se z Kateřiny nakonec stala kačenka nebo z Michala malá myška.

Der Beitrag Von Entchen und Mäuschen erschien zuerst auf Auf nach Prag!.

Am Donnerstag, den 27. August ’26, war es für Karl und mich also so weit: Gegen 7 Uhr standen wir überpünktlich am heimischen Bahnhof und hofften, dass die Deutsche Bahn heute keine Überraschungen für uns geplant hatte. Und ob man es glaubt oder nicht – tatsächlich blieben wir von Ausfällen und radikalen Verspätungen verschont. Ein Glück!
(Dafür traf es an diesem Morgen die München-Pendler vom Nachbargleis, deren Zug spotan nicht mehr weiterfahren konnte… Hoffen wir, dass trotzdem alle rechtzeitig am geliebten Arbeitsplatz angekommen sind!)

Nachdem mein sperriges Gepäck sicher verstaut war, wurde noch ein letztes Mal auf den Bahnsteig gewinkt und schon setzte sich der Zug in Bewegung. Während wir in immer größer werdendem Tempo an den letzten Landshuter Häusern vorbeizogen, kam mir der Text eines nur allzu gut passenden ABBA-Songs in den Kopf:

This park and these houses, old streets I have walked
Everything dear, will it be here
One day when I am returning?
[…]
I wonder, it’s frightening
Leaving now, is that the right thing?
I wonder, it scares me
But who the the hell am I if I don’t even try?
I’m not a coward, oh no, I’ll be strong
One chance in a lifetime
Yes, I will take it, it can’t go wrong.

I wonder (Departure) – ABBA

Ehrlicherweise muss ich dem tatsächlich nichts mehr hinzufügen, um meine momentanen Gedanken auszudrücken.

…

Nur kurze Zeit, nachdem wir Landshut hinter uns gelassen hatten, meldete sich aus meiner Tasche ein gelber Krake zu Wort: Er würde jetzt bitteschön gerne seinen ersten Einsatz als Maskottchen haben. Dem war nichts entgegenzusetzen, deshalb also ein erster Gruß aus dem Zug:

Die restlichen fünf Stunden Zugfahrt zogen anschließend reibungslos an uns vorbei und kaum stand ich am Prager Hauptbahnhof auf dem Bahnsteig, überraschte mich von hinten eine der Salesianerinnen aus der Kommunität Praha-Karlín und wir machten uns auf den Weg zu meiner Unterkunft bei den Schwestern.

Der Nachmittag dieses ersten Tages flog nur so an mir vorbei: Mittagsessen, Rundgang durch das ganze Haus (also Studentinnenwohnheim, Internat, Schule, Kindergarten und Wohnbereich der Schwestern), Treffen mit der Leiterin des Kindergartens, um noch ein paar Details zu klären. Anschließend hatte ich etwas Zeit für mich, die ich zum Auspacken und Einkaufen nutzen konnte und um mir einen Überblick über die Küche zu verschaffen, die ich ab sofort nutzen darf.
Vor dem Abendessen durfte ich zum ersten Mal beim Abendgebet dabei sein, was den Tag in Ruhe abrundete.

Genauso ist auch das Morgengebet ein schöner gemeinsamer Start in den Tag, bevor sich alle auf ihre Aufgaben und Arbeitsstellen verteilen. Für mich ging es am Vormittag des nächsten Tages noch einmal in den Kindergarten, um das Team kennenzulernen und etwas bei den letzten Vorbereitungen zu helfen, damit am 1. September das neue Schuljahr losgehen kann.

Nachmittags wurde ich von der Leiterin der SADBA (Salesiánská asociace Dona Boska), der tschechischen Partnerorganisation zu Don Bosco Volunteers, abgeholt. Sie ist während meines Freiwilligendienstes für mich zuständig und hat mir die Prager Altstadt mit all den bekannten Sehenwürdigkeiten gezeigt. Es war ein sehr schöner Nachmittag mit bestem, spätsommerlichem Wetter und guten Gesprächen und hat mir geholfen, mir einen ersten Überblick über die Stadt zu verschaffen sowie den ein oder anderen Fakt über die Sehenswürdigkeiten zu erfahren.

Zufälligerweise hat auch Karl, der Krake, allen Grund sich hier wohl zu fühlen: da sein Namensvetter Karl IV. einer der bedeutendsten tschechischen Könige und europäischen Herrscher im Allgemeinen war, hat er hier in Prag deutliche Spuren hinterlassen: Karlsbrücke, Karlsplatz, Karlsuniversität, Karlsbrückenmuseum, … alles nach ihm benannt.

So viel also zu meinen ersten Erlebnissen in der großen Stadt.
Da meine Arbeit erst mit dem Schuljahr am 1. September beginnt, bleibt mir noch ein wenig Zeit, um die Umgebung zu erkunden, die Schwestern etwas besser kennenzulernen, mein Zimmer ein bisschen mehr „Zuhause“ werden zu lassen und mich auf die kommende Zeit vorzubereiten.

Bis man hier Neues von Karl und mir liest, freue ich mich über jede Leserin und jeden Leser und bedanke mich von ganzem Herzen für eure Unterstützung, die ich bis hierher erfahren durfte.
Bis dann und auf Wiederlesen!

Odjezd a příjezd – dobrodružství začíná!

Celou tu dobu jsem se připravovala na svou dobrovolnickou službu a těšila jsem se na ten velký den odjezdu, a pak – hop – už je po všem a sedím v prázdném pokoji, ze kterého si teď musím udělat nový domov.
Ale po pořádku.

Ve čtvrtek, 27. srpna 2026, jsme s Karlem v 7 hodin ráno stáli na domácím nádraží a doufali jsme, že nám německé dráhy dnes nepřipraví žádné překvapení. A ať už tomu věříte nebo ne – opravdu všechno fungovalo a neměli jsme ani velké zpoždění. Naštěstí!
(Místo nás to ten den ale postihlo cestující do Mnichova z vedlejší koleje, protože vlak už nemohl spontánně pokračovat v jízdě… Doufejme, že i přesto všichni dorazili včas na svá milovaná pracoviště!)

Poté, co jsem si uložila velká zavazadla, naposledy jsem zamávala na nástupište a vlak se už dal do pohybu. Zatímco jsme stále větší rychlostí projížděli kolem posledních domů Landshutu, napadl mě text písně skupiny ABBA, který k této situaci seděl až příliš dobře:

This park and these houses, old streets I have walked
Everything dear, will it be
One day when I am returning?
[…]
I wonder, it’s
Leaving now, is that the right thing?
I wonder, it scares
But who the hell am I if I don’t even try?
I’m not a coward, oh no, I’ll be
One chance in a
Yes, I will take it, it can’t go wrong.

I wonder (Departure) – ABBA

Abych byla upřímná, víc k tomu už ani nemusím dodávat, abych popsala své současné myšlenky.

…

Hned poté, co jsme nechaly Landshut za sebou, ozvala se z mé tašky malá žlutá chobotnice: Prosim hned ted‘ by chtel mít svuj první výstup jako maskot. Proti tomu jsem nemohla nic namítnout, proto posílám první pozdrav z vlaku:

Zbývajících 5 hodin jízdy vlakem jsme přežili bez problémů a ani minutu jsem nestála na nástupišti hlavního nádraží v Praze, když mě zezadu překvapila jedna ze salesiánek z komunity Praha-Karlín. Společně jsme se vydaly na cestu k mému ubytování u sester.

I odpoledne čas utíkal: oběd, prohlídka celého domu (tj. domova pro vysokoškolačky, internátu, střední školy, školky a obývacího prostoru sester), setkání s ředitelkou mateřské školy, abychom se domluvily na posledních detailech. Potom jsem měla trochu času pro sebe, který jsem využila k vybalování, nakupování a k tomu, abych si udělala přehled v kuchyňce, kterou budu moci používat.
Před večeří jsem se poprvé mohla připojit k večerní modlitbě, čímž se tento první den v klidu uzavřel.

Stejně tak jsou i ranní chvály příjemným společným začátkem dne, než se všichni rozejdou ke svým úkolům a povinnostem. Dopoledne jsem měla ještě jednu schůzku ve školce, abych se seznámila s celým týmem a ještě trochu pomohla s posledními přípravami na zahájení školního roku 1. září.

Odpoledne mě vyzvedla ředitelka SADBy (= Salesiánská asociace Dona Boska), salesiánské organizace v České republice, která se zabývá dobrovolnickými službami. Během mé dobrovolnické služby má na mě dohled a toho dne mi ukázala Staré Město v Praze se všemi jeho významnými památkami. Bylo to příjemné odpoledne s nádherným pozdně letním počasím a zajímavými rozhovory a pomohlo mi získat první představu o městě.

Náhodou má i chobotnice Karel dost důvodů, aby se tu cítil dobře: protože jeho jmenovec Karel IV. byl jedním z nejvýznamnějších českých králů a evropských vládců vůbec, zanechal zde v Praze výrazné stopy: Karlův most, Karlovo náměstí, Karlova univerzita, Muzeum Karlova mostu… vše pojmenované po něm.

Tolik tedy k mým prvním zážitkům ve hlavním městě. Protože moje práce začíná až s novým školním rokem 1. září, mám ještě trochu času na to, abych prozkoumala okolí, lépe poznala sestry, udělala si z pokoje trochu více „domov“ a připravila se na nadcházející dobu.

Než se zde objeví další zprávy o Karlovi a o mně, těším se na každou čtenářku a každého čtenáře a z celého srdce vám děkuji za vaši podporu, kterou jsem dosud mohl zažít.
Mějte se hezky!

Der Beitrag Ausreisen und anreisen – das Abenteuer beginnt! erschien zuerst auf Auf nach Prag!.

In weniger als zwei Monaten startet mein Freiwilligendienst in Prag – bis dahin ist aber noch einiges zu tun, deswegen ist auch dieser Blog noch eine Baustelle.
Sobald alle Vorbereitungen abgeschlossen sind, werden sich diese Seiten mit Leben füllen.

Bleibt also gespannt und schaut gerne wieder vorbei!

Ahoj Světe!

Jsem ráda, že jste se dostali na můj blog!

Zbývají už jen dva měsíce, než začnu svou dobrovolnickou službu v Praze – ale je ještě spousta věcí k přípravě, proto je i tento blog zatím ješte stavba.
Až bude všechno připravené, budou i tyto stránky plné života a mých příběhů.

Zůstaňte zvědaví a rádi se vraťte!

Der Beitrag Hallo Welt! Ahoj Světe! erschien zuerst auf Auf nach Prag!.